Jdi na obsah Jdi na menu
 


„ZA HODINU PŘIJEDE NĚJAKÝ MLADÝ, TAK BUĎ PŘIPRAVENÁ.“

 To abych se hodila do gala… Své vlnité blonďaté kadeře pročešu a vyžehlím, oči si zvýrazním řasenkou a rty potřu trochou lesku. Snad to stačí… Oblečení by se snad hodilo trochu jiné, nebo zůstanu v tom, co již na sobě mám? Stejně to během pár minut shodím. Jenže moje fintivé já zase zvítězí a už se soukám do černé úzké sukně po kolena a tílka s nízkým výstřihem.

 Teď by mi zvedlo sebevědomí, říci svému odrazu v zrcadle: „Jó, holka, ty jsi kus.“ Jen to myslet upřímně a to já nemyslím. Jak bych to mohla říct svému „oteklému“ tělu? Když se mne chlap v telefonu zeptá: „Jak vypadáš?“ Moje odpověď zní: „Blonďatá dlouhovláska, 170 cm, 60 kg, prsa číslo 3.“ Kdyby tak ti chlapi věděli, že mám o deset kilo navrch. Jenže přece jim to nepřiznám do telefonu, lekli by se a vůbec by nepřijeli. Teď mám tu výhodu, že jsem tu sama, Sabina odjela domů za dcerkou a já jsem tak neschopná, že nedokážu po telefonu ani vysvětlit cestu, kudy se ke mně vlastně dostat. A tak mi nezbývá nic jiného, než telefony odevzdat Dianě a čekat na textovky, které mi posílá. Tou výhodou je to, že Diana lže za mně. Mně to lhaní prostě moc nejde.

 Mobil vyzvání jak na lesy. Bylo to jen prozvánění, znamenající, že mám jít otevřít a tak otevírám dveře a hledím do očí týpkovi kolem pětadvacítky. Řeknu jen: „Ahoj.“ Cudně se zavlním v bocích. S chlapama to prostě neumím. A do té jeho medvědí dlaně vložím svou pacinu, sklopím oči a zadrmolím: „Já jsem Lea a ty?“ „Leoš.“ Kluk se směje a bílé zuby se mu blýskají až zrak přechází. Pěknej řízek. Stejnak kecá, jistě mu je jasné, že se Lea nejmenuji, ale přece mu nebudu povídat, že se jmenuji Blanka. Blanka, Blána, Blanice, tak mi říkávali na škole. A nebo taky „tlusťounký prasátko“. Člověk si prostě nevybere.

 Život je stejně svině a lidi jsou blbí, co holka neudělá pro to, aby mohla být s člověkem, kterého má ráda… Jako třeba já. Vyrostla jsem v děcáku a v osmnácti, hned po výučňáku, jsem si zbalila svých pět švestek a šla pracovat do fabriky. Bydlela jsem v podnájmu u jedné staré paní. I když, nazývala bych ji spíše starou nervózní brécou, poněvadž to byla pěkná zmije. Před měsícem začali ve fabrice propouštět a já tam nebyla moc dlouho, šla jsem z kola ven jako první, ocitla jsem se na ulici a pak mi Diana nabídla práci u ní. Myslela jsem, že dělá jen dobré skutky, že je prostě tak dobrosrdečná, ale spletla jsem se. Diana na mně jen vydělává, pronajímá za malý peníz byteček, do kterého posílá pány podnikatele a jiné a oni hezky zaplatí a pak si vezmou ubohou Blaničku, teda vlastně Leu, na pokojíček, tam si vezmou její tělo a zase zmizí. Neříkám, že z toho nic nemám, 50% korunek, co zaplatí, jde do mé kapsy, ale co je pouhých 50%, když dávám své tělo všanc?

 Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá. A tak mi v kapse „cinkají“ dva tisíce korun českých a já se těším, jak se vrátím tam, odkud jsem přišla, jen na pár dní, jen ho vidět, jen pár slůvek s ním prohodit… A pak se vrátit a dva týdny tesknit a vzpomínat a líbat své sny. Je to jeden velký kolotoč. Už zítra, Bože, už zítra!

 Proboha…jak já ten sex nenávidím, jak moc mi je protivný…

 

 

 

Nádraží je ztichlé, jen do toho ticha tikají nádražní hodiny, jako by odpočítávaly každou svou vteřinou jeden můj krok, jednu sekundu mého života. Romane, jsem tady, jsem zase tady! Teď budeme spolu, kéž by se čas zastavil…

 Roman mně čeká v aleji. Vlastně ani neví, že přijedu, očekává mně až za dva dny, ale když já mám tak ráda překvapení. Mám ráda, když ON je překvapený. Když se mu jeho modré oči rozzáří a lícní kosti ztvrdnou, na rtech se mu objeví úžas i úsměv… Sylva si s ním dala sraz v aleji, ona ví, že tam přijdu, dohodly jsme se na tom.

 Pak už procházím parkem a vidím lavičku a na ní snad sedí Bůh, nebo jen Roman? „Jen“ Roman. Lásko jsem tady, podívej se na mně. Jakoby slyšel mé myšlenky, otočí se a naše oči se střetnou. Rozzáří se, usměje se…

 …a pak mi vyběhne vstříc, chytne mně do náruče a něžně políbí…

 Kdepak, to jsou jen mé sny, realita je trochu jiná. Proč jsem jen takový snílek? Roman na mně hledí, ten jeho výraz překvapení je okouzlující. Ale proč mi neřekne: „Lásko, kde se tu bereš?“ Proč z jeho úst místo toho zazní: „Co tady děláš?“ A proč moje odpověď zní: „Nemáš radost? Dobře, tak já zase mohu jet.“ A proč mi nic neodpovídá?

 A tak se obracím a jdu, jen někam daleko, daleko, utéct od svého smutku! Polykám slzy a dusím se tou zradou.

 Tak hergot, štěstí?! Co je štěstí?

 

 

Nádražní hala odtikává pomalu vteřiny života. Tik tak, tik tak. Na schodech k veřejným záchodkům se tulí dva lidé. Dívka má dlouhé vlnité světlé vlasy a chlapec průzračně modré oči. Dlaněmi se dotýkají svých tváří, prsty mají propletené. „Miláčku, chtěl jsem tě v pátek čekat u vlaku a říct ti, že tě miluju. Tys mi svým nečekaným příjezdem vzala slova z úst.“ „Já vím, taky tě miluju…“

 Ruku v ruce jdou tou ztichlou nádražní halou a jejich kroky se rozléhají. Tik tak, tik tak.

 

 

Proč ženy jednají tak zbrkle???

 

 

Těch pár dní uteče jako voda a už zase jedu zpět, tam, kde mi to je tak nepříjemné. Romane, kdybys věděl… Všechno to zase začne nanovo a za pár týdnů se zase vrátím za svou láskou…

 

 

Co všechno je člověk schopen obětovat pro špetku štěstí a moře lásky…