Jdi na obsah Jdi na menu
 


I.

  Vžívala jsem se do Foglarovy knihy o modré krvi a bloudila Prahou, kopala do dlažebních kostek, procházela obchody, krmila racky a labutě starou svačinou nebo jen tak projížděla metrem, autobusem, tramvají, co na tom záleželo, z konečné na konečnou.

  Už to byla jen prevence, na základce jsem musela hned po konci vyučování domů, hlavně v době, kdy byla macecha na mateřský, hlídala mně a já se jí bála, vzpomínám si, že jsem se i o víkendu bála zeptat, jestli můžu jít ven.

  Jako malá jsem každé léto jezdívala na tábory, když zrušili tábor ve Chřibské od českých drah, jela jsem pak každý rok někam jinam, až po pěti letech jsem si oblíbila jiný tábor, v Rajnochovicích, tam jsem se taky naučila jezdit na koni. Když mi bylo asi devět let, jela jsem na tábor do stanů s podsadou nedaleko Kočičího hradu, tam nás naučili keltskou modlitbu a já se jí pak dennodenně modlila, když jsem šla domů, když jsem šla do kuchyně uvařit si něco k večeři, kdykoliv jsem jen opouštěla svůj pokojíček, ve kterém jsem se zavírala hned po příchodu ze školy a i s maličkostí, jako byla potřeba na toaletu, jsem nevycházela do nočních hodin, raději jsem tiše trpěla, bála jsem se. Ta modlitba zněla takhle nějak: „Pajů kuchy žalobej, mrežom žkuty pádů, baharukvod suda čol, kaži duša kadů, kaži jej kut kymorýn“ – a dál už jsem nevěděla.

  Mrkla jsem na mobil a zhrozila se, že mám být za hodinu doma a namísto toho jsem teď kdesi nedaleko Orloje v zapadlých uličkách, zasnila jsem se a nenajdu metro a zeptat se? Já? Ani nápad!

  Nejspíš jsem moc plachá a stydlivá, taky trochu samotářská, ale já taková ve skutečnosti nejsem! Dvakrát měsíčně jezdím k prarodičům do Broumova, kde se vždycky odreaguji, tam jsem někdo jiný, sice bych ani za nic nevešla do hospody jako první, ale na druhou stranu, mezi kamarády bývám středem pozornosti, baví mně se předvádět, možná se někdy i trochu ponižuji, ale ten zájem mi dělá dobře. Třeba mí spolužáci by sotva řekli, že mám hodně kamarádů, ale-

  -sláva, vidím zelenou šipku do metra, našla jsem to tu! Skákala bych radostí, ale chci být nenápadná. V tom je ta anonymita města naprosto báječná.

  Na Smíchově čekal na autobus i kluk od nás z Lochkova, kterého jsem znala. Když jsem byla v sedmičce, jediná holka ze vsi, ochotná se se mnou kamarádit, nás seznámila. Jenže sama se stydím ho jen pozdravit a tak jako trubka stojím na zastávce a hraji nepozornost.

  Šedá myška hadr.

Doma mně s křikem přivítala sestra, budou jí teprve dva roky, ale je hyperaktivní až mně jímá hrůza.

  „Ávo, zlobil taťka nebo mamka?“ Zeptala jsem se jí tiše.

Malá na mně nechápavě koukala.

  Zkusila jsem to po jiném. „Co říkal dneska taťka?“

Anče se tvářičky zalily v úsměvu, rozpřáhla ruce a zařvala: „Dopjdele, dopjdele!“

  Z toho jsem moc velkou radost neměla, ale na druhou stranu, s tátou jsem vždycky měla jakžtakž dobrý vztah, má mně rád a ačkoliv je výbušný typ a nejednou o mně „zavadil kloubkem“, jak on říká, on je taková moje spása, pouští mně ven a od prváku mi dává stovku měsíčně na obědy, samozřejmě ty peníze utrácím za cigarety a jídlo si nosívám z domova, i tak ta stovka není na rozhazování, vždyť kdybych za ní měla obědvat, vyšla by mi v menze na necelý tři obědy (nejsem vysokoškolačka, abych to měla za dvacku) a na žádnou útratu bych neměla. Díkybohu mám svátek měsíc před Vánocemi a to od prababičky dostávám tisícovku – za tu kupuji dárky k Vánocům.

  „A co mamka?“ Zkusila jsem vyzvědět to důležitější.

Anička jen zavrtěla hlavou a s pěstí v puse odběhla do obýváku. Raděj jsem neslyšně vyběhla schody do pokoje, zatáhla závěsy a s knížkou zalezla pod peřinu. Alespoň chvíli snít. Nikdy mi nedošlo, že sním čtyřiadvacet hodin denně. I bez knih.

  Kolem desáté se naši přesunuli do druhého obýváku, který sousedí s mým pokojem. Patrně zaregistrovali, že jsem přišla domů, protože zkontrolovat mně nikdo toho dne nehodlal. Namísto toho jsem přes zeď zaslechla trochu hádku, trochu jen obyčejnou rozmluvu, nebýt toho, že několikrát v ní padlo mé jméno. Rozuměla jsem asi každé páté slovo, takže jsem nevěděla o čem se baví. Ale zmocnil se mně takový strach, že jsem bez přemýšlení vstala, z lékárničky vysypala všechny paraleny a dávivě spolykala. Zašla jsem se umýt a s čistou myslí usnula s plyšovým tygrem pod hlavou.

II.

V půl šesté mi zazvonil budík. Každý normální člověk by vstal, jen já ho přeřídila na půl sedmou a vesele si spala dál. Až o půl sedmé jsem se skutečně vzbudila, deset minut si četla a pak jsem čtyřicet minut seděla před zrcadlem, byl to můj každodenní rituál.

  Ve škole jsme začínali o půl deváté, nenáviděla jsem to dojíždění do školy, nebylo to jak po večerech se projíždět svítící Prahou a poslouchat rozeznělé pražce tramvajové tratě. Už autobus z Lochkova, hned z první zastávky, býval nacpaný školáky, kteří se pošťuchovali a já se krčila většinou někde u okna a přemýšlela nad svým, jaké by to bylo, nebýt.

  Byla středa 16. října 2002, předešlým dnem slavil můj děda z Broumova čtyřiašedesáté narozeniny a toho dne slavil můj děda z Meziměstí stejný věk a my měli ve škole celé dopoledne grafiku v reklamní praxi a propagaci a reklamu, což znamenalo pětihodinové stání u malířských stojanů a kreslit a kreslit a kreslit. Já namísto malby každou chvíli chodila k nápojovému automatu doplňovat tekutiny, jako by mi tělo bezustání napovídalo: „Napij se, mám žízeň.“

  O polední pauze jsem posvačila před školou cigaretu, to byla naše školní tradice, na oběd chodily do menzy z celé školy jen dvě spolužačky.

  Před školou jsem potkala hippiesačku Květinku z prváku a vzhledem ke stupňujícím se bolestem hlavy jsem se k ní přidala k procházce po Praze, šla jsem prostě za školu.

  „Zvoní Ti mobil.“ Řekla mi v jedné chvíli Květinka a mně na displeji svítil nápis BOBÍK, což je telefonní číslo prarodičů a tak jsem jen s klidem vypnula zvuk a nechala se unášet atmosférou Václaváku.

  Bylo mi hůř a hůř, mami, já umírám, křičela jsem, plakala a zároveň se radovala.

  Došly jsme do Františkánské zahrady, Květinka krmila holuby oplatkou od zmrzliny a já škvírkou mezi zavřenýma očima pozorovala trio stejně starých kluků, kteří nás nepokrytě a hlasitě hodnotili.

  Byla mi zima a usínala jsem na čerstvě nalakované lavičce.

Po několika minutách, hodinách, co já vím, musela jsem dřímat strašně dlouho a pořád jsem se cítila tak unavená, mně na tváři probudila dlaň.

  „Káťo, jsi O.K.?“ Slyšela jsem jak na mně Květinka mluví a chtěla jsem tak moc odpovědět, ale už když jsem se chtěla nadechnout, abych řekla první slůvko - nic. Prostě to nešlo.

  Asi jsem zase usnula, protože po nějaké době mně vzbudil třas a hlasité zvuky, zápach… Že sedím v sanitě mně nenapadlo, byla jsem apatická, co na tom záleželo, kde sedím. Začínala jsem se vracet k vědomí, pohnula jsem rukou a kupodivu, moje oči viděli, jak se má ruka hýbe, nahoru a dolů.

  A do toho všeho ženský hlas: „Nespi, nesmíš spát, dívej se na mně, ale nespi.“ A já vážně nespala, nechtěla jsem spát, vždyť je ještě světlo, copak zdraví lidé spí v pět hodin odpoledne?

  V Motole mně vynesli a na příjmu posadili do vozíčkového křesla, čekej, jako na psa a já poslušně seděla, nohy mi nesloužili tak, abych se zvedla a odešla, pozorovala jsem obrázky na stěnách snad půl hodiny, dokud si pro mě nepřišel zřízenec, který mně odvezl do jakési ordinace. Tam bylo několik lidí, nemohla jsem je spočítat, tak dva? Nebo čtyři? Zřízenec mi měřil tlak a já poslušně odpovídala na otázky.

  „Snědla jsi dnes nějaké léky?“

„Ne.“

  „Včera jsi také žádné neměla.“

„Měla.“

  „Co jsi měla?“

„Paralen.“

  „Kolik?“

Blbá otázka, nemohla jsem si vzpomenout a nevědomky jsem na prstech počítala, jedna, dvě, tři, čtyři…

  „Čtyři tablety?“

„…plata.“ Usmála jsem se nad tou naivní otázkou a doktorka se zhrozila.

  „Snědla jsi celý čtyři plata paralenů?“

„Čtyři tablety tam chyběly.“

  „V kolik hodin?“ Ječela doktorka a zřízenec kulil oči. „Šestatřicet tablet.“

  „Asi v deset.“ Přišlo mi to všechno strašně směšný, celá ta situace. Byla jsem vděčná chvíli, kdy se všichni dodivili, vzali mi občanku, z mobilu vylovili číslo s označením TÁTA a opět ve vozíčkovém křesle mně dovezli do třetího patra dětské nemocnice na oddělení.

  Tam mi sestřička pomohla přestrojit do noční košile a já zase usnula.

III.

  Vzbudila jsem se asi po dvou hodinách a ze sousední postele mně pozorovala baculatá holka v mém věku. Jakmile zaregistrovala, že jsem otevřela oči, usmála se na mně.

  „Ahoj. Já jsem Dana. S čím tu jsi?“

„Káťa. Předávkovala jsem se.“

  Dana vytřeštila oči.

„Ty bereš drogy?“

  „Snědla jsem včera třicet šest paralenů.“

  Během tří minut jsem se stala senzací celého motolského oddělení, dva kluci se na mně přišli dokonce podívat a já byla najednou pyšná na něco, za co bych se dříve třeba styděla. Vlastně ani nevím, jestli bych se za pokus o sebevraždu styděla, nemusela jsem nad tím přemýšlet. Toho dne jsem ale ještě hrdinkou nebyla, jakmile se kolem mě ty děcka začaly motat, sestřička je rozehnala. A mně do ruky píchla kanylu. Přísun energie mně kupodivu dohnal k dřímotě, ležela jsem se zavřenýma očima, ale svět kolem sebe jsem vnímala. Až moc.

  Po chvíli jsem ucítila pohled a instinktivně jsem otevřela oči, abych se dívala do tváře vlastního táty. Nevěděla jsem, jestli se mám usmát nebo to znovu uhrát a předstírat spánek, ale než jsem se stihla rozmyslet, táta zbrunátněl a začal na mně řvát.

  „Můžeš mi vysvětlit, co tohle má všechno znamenat? To má být nějaký psychický vydírání nebo co?“

  Dana se lekla a běžela pro sestru a mně v očích pálily slzy ponížení. Nepochopil to, nebyla jsem sice včera odhodlaná zemřít, vlastně jsem si to ani neuvědomovala, co dělám, byl to spíš dlouhodobý nápor na nervy a včera jsem ho už nerozdýchala, co já vím, co jsem vlastně chtěla…

  Táta řval v klidu dál. „Celou dobu mi vyčítáš, že jsem kdysi ze vzteku řekl, že jsem Tě měl dát do děcáku, ale Tvoje máma mně zavázala slibem, že se o Tebe postarám, ale divíš se mi, že jsem to řekl? Vlastně nedivíš! Ty krávo! Jsi úplně blbá! Po kom Ty vůbec jsi?!“

  V tu chvíli už přiběhla sestřička a oznámila mu, že si s ním přeje mluvit primář a on v jejím doprovodu opustil pokoj.

  Na chvíli jsem si oddechla. Ale vidina skutečnosti, že za chvíli se vrátí a bude na mně pořvávat dál mně vskutku moc nenaplňovala.

  „Já jsem si myslela, že Ti vrazí facku, Káťo.“ Zadýchaně mi sdělila Dana. „On nad Tebou stál a ruka se mu úplně klepala, jako by Ti vážně chtěl nějak ublížit. Tvůj táta je docela ranař, co? Hele, on to myslel vážně, že Tě chtěl dát do děcáku?“

  „Nejsem jeho obrazem, on má vysokou a já sotva prolejzám, nezvládám se soustředit na učení a jsem líná, nesportuji jako on, nechci s ním lézt po skalách, nerozumím si s dětma jeho kamarádů, neumím se seznamovat a hlavně - pořád si čtu, to mu vadí nejvíc, jedeme spolu do skal a já si sednu pod skalou do písku a čtu si. Třeba tu knížku přečtu stokrát po sobě, ale baví mně to. A taky jsem moc tvrdohlavá a svá a nikdy nebudu něčí majetek, ani vlastního táty, já ho tak nenávidím.“

  To jsem říkávala často, že tátu nenávidím. Vždycky jsem se pak po pár dnech uklidnila a naopak říkala, že tátu miluji, nemohla jsem si vybrat.

  Rozhovorem jsme zabraly tu půlhodinu než se vrátil táta. Už nebrunátněl ve tvářích a oči se mu leskly. Na židli vedle mě se skoro složil. Potom jsme si chvíli povídali o škole a o kamarádech, o počasí, zase to byl ten starej dobrej táta, na kterýho jsem nedala dopustit a kterej, ač o tom neví, vždycky bude mým vzorem. Jen to třeba přiznám až za spousty a spousty let.

  Když odcházel, řekl mi: „Takhle jsem naposledy seděl u postele Tvý mámy…“

  V tu chvíli jsem věděla, že nesmím umřít, že jsem to poslední, co mu po mamce zbylo…



Příběh byl sepsán začátkem roku 2007.