Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sněhule se mi bořily notně starým sněhem. Jeho trhavý zvuk sám o sobě řezal a mrazem mi praskaly rty.

 Pátravě jsem se kolem sebe rozhlédla. Kam se poděl? Nemohla jsem ho přece ztratit z dohledu natolik. Že on se tu někde schovává a baví se mým neklidem? A až to budu nejméně čekat, zpod sněhové duny vyskočí a já se svým lekavým reflexem poběžím rychlostí geparda (hergot, proč mně napadlo zrovna tohle přirovnání?) až k zastávce autobusu…

 Blbost. Kdyby se měl přede mnou skrývat ve sněhu, sotva bych si nevšimla sněhových stop. A pochybuji, že on by byl natolik neopatrný, aby je za sebou zanechával, přejíc si, abych si jich nevšimla. Nejsem slepá. A zamést je nemůže.

 V tu chvíli mi ochrnuly všechny svaly, kamsi zmizelo mé tělo a zbyl po něm jen jeden velký nerv. Všemu byla příčinou zledovatělá hrouda sněhu, přistavší mi za límcem.

 Zvrhla se nelítostná bitva, válka, která buď zabíjela nebo nechávala žít. Metla jsem sníh všude kolem sebe, oslepena jeho září a až když jsem dostála pocitu, že jsem i já bezcitným kusem ledu, padla jsem.

 Jak se budí princezny? Padla jsem v mrazivém polibku, kdesi mezi stromy. On hřál i studil zároveň, zabíjel a nadále nechával žít. Bylo to cosi zakázaného, nesměla jsem to dovolit, ale nedokázala jsem říct stop. Byla to smrt, kterou jsem si přála.

 

 Následující dny přinášely bolest s vidinou závratného štěstí. Zářila jsem a rozdávala kolem sebe smích, ale po večerech plakala, nevědouc, co mně ještě čeká. Nenáviděla jsem se, chtěla jsem si přivlastnit srdce, které již patřilo jiné, ale které probodnul Amor stejným šípem jako srdce mé.

 Možná jsem čekala až moc dlouho. Ale jednoho dne přišel jako svobodný člověk a já už nemusela čekat. Rozkvetla jsem já a rozkvetlo i mé okolí, vše, co jsem doposud dělávala zcela ze zvyku a povinnosti, dostávalo svůj smysl a já v tom viděla radost.

 Zvláštní je, že v každém vztahu sním i o nedorozumění se svým protějškem. Milovala jsem, když jsme se mohli do krve pohádat a v následném usmiřování jsme si vzájemně hojili rány. Měla jsem dojem, že nic není tak důležité jako my dva, že neexistuje problém, který by mohl naší lásku zničit.

 A přesto existoval. Zpočátku byl jen malý, nepatrný a já byla láskou natolik oslepená, že jsem ho neviděla.

 

 Možná je těžké vyjít s rodiči, když po několika letech bezdůvodně opustíte svou přítelkyni, nevím, nikdy jsem tomuto nemusela čelit. Věděla jsem, že mně nikomu nepřiznal, šlo přece o tu zakázanou lásku, která tak sladce chutná, ale i ona časem člověku zhořkne v ústech. Tak dlouho jsem to tolerovala a byla jsem připravená tolerovat to nadále, vždyť on byl mou nadějí v život, ačkoliv mi ho i nevědomky bral.

 

 Jednou se každý něčemu přejí, i to nejsladší jednou najde svou trpkou příchuť, ale nebyla jsem to já, kdo té trpkosti okusil.

 Teprve člověk, který přijde o svou svobodu, pozná, co pro něj svoboda znamená. Nechápu, proč si to uvědomil tak pozdě a proč já jsem byla to, co mu svobodu bralo. Celou dobu jsem měla pocit, že to naopak on mně bere svobodu, ale nepřipouštěla jsem si to, byla jsem smířená s tím, že na všem krásným je i nějaký nedostatek.

 Přišly výčitky. Poslední šance. A opět výčitky. Zůstala jen naděje, že se svobodou zjistí, že mu chybí to, co bez svobody měl, ale nevážil si toho. Nejspíš se té naděje nenajím.

 

 Tam mezi těmi stromy jsem byla připravená vzít si to nejcennější, co jsem měla. Umírat bez polibku, ale zase cítit mráz, který laská a těší, cítit tu hříšnou touhu, alespoň na chvíli, jen malý moment…

 …ale ne, ještě nekončím!

Zahlédla jsem čerstvé stopy ve sněhu.

 Jak žít pro naděj.

Zvrhla se nelítostná bitva…

 Mám ráda otevřené konce.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA