Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 11. 2007

13. 11. 2009

Asi jsem vážně divná...

Po delší odmlce zase jeden malej zápisek... Před týdnem jsme měli takovou malou krizi, teda vlastně já, přemýšlela jsem nad tím, jestli je Adam ten pravej. Jasně, to tak prostě někdy bejvá a co. Vzpomněla jsem si na debatu, kterou jsme měly s Míšou, prostě s "ní". Jo, to je přesně ona. Psala, že už nikdy nebude mět ráda nikoho tolik jako Adama. Prostě osudová láska, ale o tom psát nechci.

Adam tu vedle mě leží a spí a já přemýšlím, co mu udělám na svačinu do práce. Nevěříte? Fakt, přemýšlím právě nad tím. Není to svačina od maminky, ale od člověka, který ho miluje, takže u krásně zabalených chlebů s nivovým mazátkem bude taky nějakej hezkej vzkaz a dvě stovky, aby si mohl zajít na oběd. Kasu totiž vzhledem k finančním potížím vedu já. Taky jsem ty penízky vydělala já, takže... Ale to je taky vedlejší. Shodou náhod mě napadlo zadat jednu věc do googlu a díky němu jsem narazila na jeden hodně zajímavej inzerát od člověka, který se ve mně vepsal takovým způsobem, že dnes nevím, co je krása. Není to Adam, bohužel. Ten člověk se jmenuje Dan a taky to byla taková ta pravá osudová láska, ač neopětovaná, ale zůstal mi v srdci a žije v něm už šest let. A teď najednou přemýšlím, jestli on nebyl ten, se kterým jsem chtěla být, jestl ho vlastně někdy vymažu ze vzpomínek, ze svýho života... Adama miluju, je pro mě vším a nikdy ho neopustím, proboha, vždyť ho ani nedokážu podvést, on je víc, než si kdokoliv může představit, ale je to...jiný. Dan mě přitahoval, hrozně moc, ale znali jsme se tak málo, že ani nemůžu říct, zda bychom si v reálném životě rozuměli, nad tím můžu už jen snít. Adam? Adam mě přitahuje, ač není můj typ, ale miluju jeho pohled, miluju jak se usmívá očima, miluju každý jeho gesto, zbožňuju na něm tolik věcí! A hlavně, my si vážně rozumíme, můžu o něm říct, že je můj nejlepší přítel a zároveň se mi líbí, milování s ním je to nejkrásnější na světě, život bez něj už si nedokážu představit. Baví mě jen vedle něj sedět a dýchat jeho teplo, cítit jeho pleť, vnímat jeho přítomnost každou částí svého těla, poslouchat jeho hlas, vždyť když se mi podívá do očí, podlamujou se mi kolena, miluju, když se poškorpíme a to usmiřování, když mě chytne za ruku a drží mě, když mě líbá...je toho tak moc, že nemám důvod pochybovat...

...a nebo vlastně mám, když mám Dana pořád v hlavě i za ty léta, kdy jsme se neviděli a teď v říjnu se po dvou letech viděli...??? Nevím, jak to má být, kdo z těch dvou je ten pravý? Ne ten pravý pro život, ale ten, který mi vzal srdce, ten, kterého jsem milovala víc? Teď jen vím, že Dan je pouhá vzpomínka na krásný léta ze střední a Adam je ten, se kterým si stárnout, ten, který by se měl stát otcem mých dětí, ten, od koho se odpoutat nedokážu...

Vlastně mám někdy pocit, že on je všechno, celý můj svět, bez něj bych se neměla čemu usmívat, on do mého života patří víc než já sama...

Dane, zmiz z mého života, chci zapomenout, ať ač ne zrovna často, ale přece, nestíníš mému srdci...

Jen vlastně stále nechápu, proč mě tak rozlítostnilo, že on celých těch šest let zůstává se Zuzanou a proč já pořád smýšlím, že zůstal sám...