Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 11. 2007

13. 11. 2009

Když jsem si začínala zapisovat své první myšlenky, měla jsem tendenci vyhledat v počítači zápisky z počátku roku 2006. Bylo mi tenkrát čerstvých dvacet a v hlavě jsem měla jednoho "vola"... Té doby největší láska, kterou jsem kdy prožila, prakticky to byl ale děsnej nesmysl, zamilovat se do pěknýho nosánku jde dost snadno a pak si ani člověk nevšimne, že dotyčný je vlastně naprostý debil. A proč? Protože mě nechtěl, jak jinak. Dneska bych mu asi ukázala vztyčený prostředníček. A stejně, když jsem ho před několika měsíci zahlídla ve společnosti jeho krásný slečny, rychle jsem chytla Adama za ruku, to hochu čubrníš, že po Tobě nehodlám slintat celej život, co?

No jo, Adam, to je taky epizoda sama o sobě. Ačkoliv jako epizoda nekončí, nejedná se o epizodní vztah, jakým byly veškeré ty předešlé. Ani jsem neměla v úmyslu tu zpytovat svou minulost, ta byla, už nebude, nikdy už nemůže být nic stejného jako dřív a koneckonců, budu se tu o ní beztak zmiňovat a kdo mé zápisky bude louskat, dá si časem dohromady jedna plus jedna. Jen bych měla zmínit skutečnost, že momentálně s Adamem plánujeme svatbu, žijeme spolu v jedné domácnosti od začátku srpna 2007 a třeba včera došlo ke kuriózní hádce ohledně svatebního ošacení. Fajn, nebudu mu přece kecat do lásky k cylindrům, ale... No prostě nějaké výhrady mám. Předmětem sporu ale byly mé šaty, jednoduchá linka, retro styl, nezdobené a podle Adama styl Popelka. Jeho lásku k luxusu nejsem s to sdílet a snad jsem si své prosadila. To se pozná.

Beranův oblíbený výrok většinou začíná slůvkem "jsem". Ani to nepočítejte, nemá to cenu, stejně sama potvrdím, že sobec jsem, někdy třeba jen sobík, sobeček, ale většinou pořádně velký sobec. V kombinaci s mou cholerickou povahou nejde o nic záviděníhodného, čím jsem starší, tím horší to se mnou je. Prakticky jsem vlastně člověk veskrze nepraktický a vlastně mi to vůbec nevadí. Zvykla jsem si a zvykli si snad i ti, co je mám ráda a hlavně ti, co mají rádi mě. Pokud někdo takový existuje, Adama nepočítaje. A taky se občas vzteká a uráží a mračí se a čeká, až se přijdu omluvit, protože to je jediné, co jsem se vlastně za ten svůj krátký život naučila. Ale jen v případě, že uznám svou chybu. Když nad tím přemýšlím, vybavím si hlavně situaci, kdy jsem v zápalu boje na Adama vysypala pepř. Taky způsob, jak někoho připravit o zrak. Ještěže je Adam bojovník a přes ty moje extempore se nevzdává. I ta žádost o ruku přišla jen díky jedné hádce, kdy jsem si sbalila věci a šla spát s Qipem do Folimanky. Pro nezasvěcené je Qip naše mladší kotě, starší se jmenuje Čtvrtek a obě jména mají souvislost s naším seznámením a námi všeobecně.

A teď následuje zase jedna příjemná věc, díky které své záznamy pro dnešek uzavírám, čas 22:28 a nahaté zvířátko v posteli...