14. 12. 2009
Tak tu mám zase jedno ze svých filosofických (muhehehe) úvah...
Je dokonalý, jak je láska „měnná“. Začíná to tím, že se člověk zakouká a při pomyšlení na toho druhého, udělá srdíčko „buchybuch“ neboli stav mnou nazvaný „bušítko“.
Dnes jsem se vrátila z víkendu, kterýho jsem se docela bála. Tak trochu a obzvláště kvůli tomu, že se mi těžko zbavuje tý mý pitomý stydlivosti... A nejvíc jsem se přirozeně bála cestování, protože Dan jel autem a já vlakem. Neumím popsat, proč to tak mám. Možná hodně kvůli Adamovi a nebo to už prostě nechci po...kazit. Pořád nějak nemůžu zapomenout a odpustit tu téměř tři roky starou záležitost, díky který jsem se stala tím, kým jsem - nehorázně protivnou osobou, která nikomu nevěří. Já vím, že jsem přehnaně nesnášenlivá a zatrpklá a asi už s tím neudělám nic, můžu to jen potlačovat, ale prostě už se nechci stát tou „blbkou blbou“. Asi je to už jedno, jak jsem se chovala, ač jsem si to uvědomila teprve nedávno. Nebo jsem spíš našla chuť na tom něco změnit.
Zpátky k lásce. Myslela jsem, že jsem dosáhla toho vrcholu, kdy už to nemůže být silnější a nevím, jakým zázrakem to pořád roste, pořád víc a víc obdivuju, pořád víc a víc to ve mně probouzí ten pud se o někoho starat, někomu být nablízku, když mě potřebuje, někoho podržet, když mu není nejlíp, i když vím, že mu tak je díky jeho vlastním chybám a nesouhlasím s nimi, paradoxně to ve mně vyvolává ještě silnější pocity a když se na mě usměje, sílí to víc a víc (mé oblíbené sousloví). Už dosahuju toho stavu, kdy se mi nehorázně moc stýská pět minut po rozloučení a když jsem zalezlá v pelíšku, je mi smutno a přesto si připadám jako ten nejšťastnější člověk na světě a užívám si tu euforii. Takže souhlasím s tvrzením, že láska bývá zpočátku křehká a i když si nemyslím, že by jí čas na křehkosti ubíral, jsem jistější. Sama se sebou, s náma. A tohle je ještě báječnější pocit, neříkat už jen „já“, ale „my“.
K tomu už mám jen
jediné, co říct a doufám, že hlavně jedním člověkem to bude pochopeno (to až se
zase rozhodne pátrat v mé hlavě): „...chci s ním si snít o tom co nemám, je to
vlastně fajn...“
Tak tyhle moje bláboly jsou jasným důkazem, že jsem prostě zamilovaná!!!
(Ale to moje poslední dobou přehnaně častý rouhání mě štve...)
PS: Ten víkend byl naprosto dokonalej!!!