Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. 1. 2010

13. 1. 2010
    Hodila jsem si korunou, panna byla ano, orel byl ne. Padla panna. Otázka zněla: „Jsem šťastná?“ Tak do háje zelenýho, proč mi je oslední dobou tak mizerně...?! Není důvod...
   Proč pořád hledám chyby, který neexistujou? A nebo spíš existujou, ale jsou tak strašně moc banální...
   Nedávno jsem prohlásila, že jsem asi až moc dospělá a v tom je možná i ten kámen úrazu, že se tak cítím a tak moc se snažím být dítě, že očekávám něco bláznivýho a ono není. Nic není bláznivý, všechno je to hrozně rozumný a zapadající do kontextu, až je mi to líto.
   Ta moje hlava pitomá zasněná jednou všechno, na čem mi záleží, zničí...
   Kdybych na to měla trpělivost, byla bych skvělou spisovatelkou dívčích románků, protože uvnitř jsem jak malá holka.
   A chci moc!!! Tak strašně moc!!!
   Blbě se mi smiřuje s tím, že nejsem princezna a nemůžu mít všechno. I k Shakespearově Julii mi chybí balkon...

Obrazek





A takhle nějak se dnes a vlastně poslední dobou vůbec, cítím: