Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prsty mi jemně prohrábla vlasy a já ucítil její jemnou dívčí dlaň na tváři. Na krku mně lehce pošimrala sametka, kterou měla uvázanou kolem krku.

 

 Probudilo mně teplo ranních paprsků. Vytvářely po pokoji zlatavá prasátka. Opatrně jsem si protřel oči ještě zaslepené spánkem, pod polštářem jsem nahmatal pouzdro na brýle a těmi jsem své ospalé oči skryl. Na zdi visící její fotografii jsem jemně pohladil ukazováčkem. Zase ten sen, znova ta dávná vzpomínka, vracela se ke mně každou noc a naplňovala mé představy. A pak odešla, tak jako tenkrát, bez rozloučení…

 

 Její zvonivý smích se rozléhal nemocničním pokojem a její silueta splývala se všemi těmi barevnými obrázky, které visely na zdech. Každou chvílí se ke mně sklonila, políbila líce nebo zašeptala pár roztomilých slov.

 

 Vzala jsi mi všechno, tak kam jsi se poděla?!

 

 A pak ke mně jedné noci promluvila. Tiše, jako by se bála, že se vzbudím, ale já jí slyšel naprosto jasně.

 

 „Netrap se lásko, budu na Tebe čekat, každým dnem. A až osud určí, že se máme setkat a být spolu navždy, stane se tak. Chci, abys byl šťastný. Vím, že jsi mně miloval, i já Tebe miluji.“

 Zdálo se mi, jako by se jí v očích zaleskly slzy. Otočila se a závoj jejích hedvábných vlasů vlál ve větru, dokud se mi neztratila z očí.

 

 Vzbudila mně horkost, čelo jsem měl orosené a v pokoji vládlo tajemné šero. Byla minuta po půlnoci a do tmy svítil datum: 14. 2. 2007.

 V tu chvíli mi to došlo, tohle nebyla vzpomínka a přesto to bylo tolik živé.

 Ona se se mnou přišla rozloučit…