Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Kdesi na konci světa, kam dopadají paprsky světla jen když se sluníčku zachce podnikat tu dlouhou pouť a svítit i dětem s křišťálově bílou pletí, oranžovými pihami a vodově modrýma očima, stávalo v době těžkých časů tmavé město. A z toho šera, které denně obyvatele obklopovalo, lidé barvy příliš naznali, rozlišovali je jen na barvy světlé a barvy tmavé.

 Tam v domě s širokým podloubím žila jedna tlustá flanelová košilka. Ta Vám byla náramně pyšná, u límce jí zdobily tři velké knoflíky, žádná jiná flanelová košilka tak ozdobená nebyla a všechny té naší flanelové košilce záviděly.

 Záviděly jí nejen tři velké knoflíky, ale i krásnou a bohatou paní, která v ní každý večer uléhala do saténových polštářů s kanýry a krajkami a když se paní dosyta vyspala, svlékla košilku a ta putovala ve velkém proutěném koši přes celé náměstí do prádelny, kde jí pradlenky praly v tom zaručeně nejdražším, nejkvalitnějším a po exotickém ovoci vonícím prášku na praní, kde jí věšely na hedvábnou prádelní šňůru za krásně vyřezávané dřevěné kolíčky a kde mohla celý den klevetit s dalšími hábky bohatých přítelkyň své paní. Všechny měly nosánek trochu do výšky.

 Z prádelny putovala košilka na mandl, kde si odpočinula, aby k večeru mohla zase pilně sloužit své paní a celou noc jí hřát a hladit svou hebkostí.

 Až jednoho dne se to stalo. Toho rána se sluníčko vzbudilo s tuze bolavýma nohama a tak celé dopoledne odpočívalo nad středem světa. K polednímu už ta bolest byla k nevydržení. A tak se vydalo k doktorovi. Slušně zaklepalo a když ho pan doktor vyzval do ordinace, upadlo hned na prahu, taková vám to byla bolest! To se hned všichni zděsili, že je sluníčko nemocné, vždyť kdo by jim pak svítil?! A tak vyfasovalo berličky a nové červené kolo, na kterém mělo jezdit po nebi a svítit všem dětem pro radost.

 Mezitím si košilka visela na šňůře a sušila se. Bylo už po poledni, když tu náhle bylo světla tolik, že před ním všichni zavírali oči. Šedivé náměstí bylo pod tím světlem tak ošklivé a špinavé, že lidé vycházeli s kbelíky barviček a malovaly své domky, tu na žluto, tu na modro. Bylo tomu tak, že na kole mělo sluníčko všude blízko a tak mohlo svítit lidem i tady. Pod šňůrou s prádlem si hrály děti a jak v té oslnivé záři uviděli košilku, začali se smát.

 „Jé, hele, podívejte na tu ošklivou košili, vždyť je celá černá!“ Poskakoval okolo malý Honzík.

 „A není tak barevná jako teď naše domy.“ Smál se Péťa.

 „Tu bych si teda na sebe nevzala.“ Ušklíbla se Anička.

A košilka se rozplakala. Vždyť ona je teď tak strašně ošklivá, že už v ní její paní nebude chtít spát! A to se jí teprve ty levné košilky smály, jé, vždyť ona byla pořád taková namyšlená a teď skončí jako hadřík a budou s ní omývat okna. To už košilka neměla být na co pyšná.

 Večer se rychle blížil, košilku vyžehlili a složili, ale už ani na mandlu se s ní nikdo nechtěl bavit, ani ponožkám pana starosty nepřišla k řeči vhodná a košilka se bála večera, kdy si jí paní bude chtít obléknout a zjistí, že už není tak krásná, jak se v šeru zdálo. Ani se nenadála a večer byl tu. Košilčina paní vešla do ložnice a košilka se v tu ránu začala chvět jako osika pod nápory větru. Ale paní neřekla ani slůvka a do košilky se zase oblékla a když ulehala, řekla: „To jsem dnes měla těžký den, má milá košilko, já se na tebe tolik těšila, až mě zase budeš celou noc krásně hřát…“

 A košilka byla šťastná. I v chudých košilkách našla kamarádky, byly sice více barevné než ona, ale žádná přece neměla tři velké knoflíky u límce!