Jdi na obsah Jdi na menu
 


Reportáž z GLOBE Games 2007


 

Místo konání – Šluknov



 Vlastními slovy bych GLOBE Games přiblížila jako orientační „běh“ pětičlenných skupin ze škol, které podporují program GLOBE – to se týká hlavně ochrany přírody, ale i všeobecně vědění o přírodě. V letošním roce se GLOBE Games účastnilo 41 škol z celé České Republiky a zástupci ze Slovenska, Maďarska, Polska, Finska a Španělska.



4. 5. 2007


 Skupina, se kterou jsem do Šluknova jela, si říká „bývalí Atomy“, jde o pět studentů (šestá jsem já) a bývalou pedagožku ZŠ Barrandov.


 Hned ve vlaku došlo k rozinkové válce, do které jsme zavlekli i studentky z Karviné, které nám seděly na chodidlech, motoráček z Děčína byl přeplněn dětmi s vlaječkami svých škol.


 Po ubytování na SLŠ ve Šluknově jsme vyfasovali modrá trička (děvčata – Dusík, Vodík, Hořčík a Rtuť – velikosti M s délkou letních šatů a chlapci – Helium, Kyslík a Vápník – velikosti L s délkou noční košile) a cedulky se jmény – na mé cedulce bylo napsáno:


 Katka Rosecká


 Organizační tým


 GLOBE Games 2007 Šluknov


 Byla jsem nespokojená a cedulku jsem pomocí lihovky upravila.


 Spolu s Dusíkem jsme se vydaly na průzkum města a díky tomu jsem posléze zmeškala sraz novinářů a dozvěděla se, že jsem byla přiřazena na stanoviště –Geologie-.


 „To je o šutrech.“ Poučil mě Helium. Moc se mi to nelíbilo, copak já vím něco o kamení? Ba vím, dokážu je rozřadit do skupin malých a velkých kamínků.


 V osm hodin (hned po večeři – já jako vegetarián měla k večeři sojové maso s těstovinami, masožrouti tuším kuřátko) začalo zahájení GLOBE Games. Konalo se v sále šluknovského kina Dukla. Na uvítání nám mladí lesáci zatroubili na lesní roh (prý to tedy byl lesní roh) a v zápětí se na pódium vyřítila skupina Sv. Huberta. Už ten přednes byl nudný, ani písaře, ani Huberta nenapadlo zvýšit si mikrofon, tudíž se k němu krčili a celý sál se otřásal smíchem. Šluknov si pro nás připravil i pár vystoupení – recitace, dívenka recitujíc Máchův Máj zapomněla slova a Sládkova Křišťálová studánka v podání osmnáctiletého (minimálně) studenta SLŠ vyzněla slaboduše. Celé zahájení zachránili jen jedni ze sponzorů GLOBE Games 2007 – Globe Veteráni vtipnou prezentací a tanec čtyř krásných studentek zastupujících Finsko.


 Po zahájení jsem se připojila k novinářům, kteří po zjištění, že mám sebou notebook (poskytnutá informační kancelář na tvorbu novin vypadala příšerně – start počítače byl na půl hodiny) zajásali. Vyfasovala jsem to nejhorší zbývající – překlad do angličtiny a tak jsem se rozhodla, že angličtinu stvořím po sobotní večeři a přes den si najdu své téma na reportáž.


 A šli jsme spát.



5. 5. 2007


 Ráno jsem zaspala snídani. Díkybohu, start jsem stihla – Sv. Hubert se opět krčil nad mikrofonem.


 U novinářů jsem se přidala k terénním reportérům a tam mě oslovil čtrnáctiletý Daniel, zda by mi směl pomoct s reportáží, že on sám pomáhá u novinářů prvně (z organizačního týmu jsme u novinářů byli tři – každoročně stejná trojka – redakce, zbytek byli studenti vyslaní svými školami pomáhat).


 Jako první jsme se vydali na stanoviště meteorologie, ta ze všech stanovišť byla nejvtipnější díky Markovi z GLOBE Veteránů. Chtěl se zviditelnit a nabídl mi za to půl litru rumu. Nepřijala jsem a v novinách jsem zveřejnila jeho nabídku. Druhý „veterán“ na meteorologii, Tomáš, diskriminoval jinak než česky mluvící soutěžní skupiny, nepouštěl je k určování názvů a výšky mraků, obhajoval se slovy, že jim to moc dlouho trvá. Na tomto stanovišti vznikla i jedna z mnoha soutěžních perliček:


 Dotaz: „Jaké jsou druhy mraků?“


 Odpověď: „Bílé a šedé.“


 Taky zastávám ten názor.


 Z meteorologie jsme se šplhali ke stanovišti pedologie, na kterém se nacházeli Dusík s Kyslíkem. Cesta byla šílená, mysleli jsme, že červené fáborky označují bažinu a zbytek je suchý. Bylo tomu naopak.


 Z pedologie nás čekala již jen jedna zastávka – stanoviště Týmovka, kde se hrála hra, kterou bohužel chápal jen zadávající, naopak my jsme nechápali jeho a týmy z dle názvu jednoduchého stanoviště odcházeli bez bodů a se ztrátou času.


 Tak a teď honem do školy (nakonec nám byla poskytnuta počítačová třída, DOKONCE tam měli Windows XP!!! – v porovnání s ostatním vybavením školy to bylo neuvěřitelné) sepsat články. Cestou jsme ještě narazili na stanoviště Biometrie, o našem rozhovoru se v novinách nakonec ale nepsalo.


 Ve škole jsme ještě vytvořili pár úsměvných článků, šli na nákup ledové kávy a potravin, které dodávají energii na noční psaní, šli na večeři a po osmé hodině s celým týmem psali. Letos jsme ale byli hotovi příliš rychle a už ve tři nebylo co dělat. Tak nás nakonec pár zůstalo, chvíli jsme v jídelně dopíjeli piva po dalších nočních sovách (Veteráni, kdo jiný), co odešly na hřbitov a pak až do rána leželi na studené chodbě nebo zdobili vycpaného daňka sáčky čaje a balenými cukry.



6. 5. 2007


 Hned po snídani bylo vyhlášení výsledků, zase v Dukle. A jako vždy nás přivítal lesní roh a krčíc se nad mikrofonem Sv. Hubert. Vyhlášení se táhlo jako žvejkačka a bylo nudné. Hned po vyhlášení si pozvali na pódium nás – novináře a předali nám dva velké dorty a následovně v předsálí další drobnosti (puzzle sovy – již sestavené, psací sadu od města Rumburka, přívěšek na klíče). Kus dortu jsme snědli ručně a zbytek jsme si já, Anička z Bánova a fotograf Honza z České Třebové odnesli do školy a tam ho zlikvidovali umělohmotnými lžičkami. A zase k tomu vznikla jedna malá perlička (ono jich bylo víc, ale s pár mám jiné plány, takže zveřejním jen tuto):


 Honza: „Nedaleko Tebe bydlí moje bývalá přítelkyně, chodili jsme spolu asi půl roku.“


 Moje odpověď: „A nevíš jak se jmenovala?“


 Polovina účastníků již toho dne odjížděla, my, co jsme zůstávali, jsme se večer vypravili do kina na Ro(c)k podvraťáků a u toho zdařile usínali, nebylo divu, po probdělé noci? Nikdy se nám neusínalo lépe. Ani když okolo všechno kašlalo a chrčelo a viry se třídou proháněly úspěšně.



7. 5. 2007


 Aneb den velkého balení a odjezdu. Dopoledne jsme podnikli ještě túru do školního „bllllblll“ (tzn. arboretum) a odpoledne strávili ve vlaku. Rozinková válka se nekonala, naopak jsme vymýšleli strašidelné říkanky, ve kterých se zvířátka samovolně trhala na dva kusy apod. Měla jsem po nich sladké sny.