Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Bylo mi sedm a navštěvovala jsem první třídu barrandovské základní školy. Bydleli jsme v paneláku s tátou a jeho přítelkyní a já si strašně moc přála zvířátko. A to nejlíp psa. Měla jsem ještě v živé paměti, kterak jsme s mamkou chodívali po poutích a tam mívali v dřevěných ohrádkách poníky. To do barrandovského bytu prostě nešlo, ale co je nejpodobnější koníkovi a přitom je to možné chovat v třípokojové krabičce? No jasně, pes. Namísto toho jsem ve čtyřech letech dostala křečka, jmenoval se Ferda a když pak po pár letech zemřel, namluvili mi, že utekl a já kvůli němu vyplakala hektolitry slz. Od té doby jsem zvíře neměla, táta upřednostňoval zvířátka jedlá a snadno připravitelná, nejlépe zmrazená.

 Až jednoho dne zavolala broumovská babička.

 „Kačenko, až přijedeš, čeká Tě u nás překvapení.“

 A tak jsme jeli tentýž víkend naším nablýskaným žigulíkem do východočeského Broumova. Těšila jsem se, počítala jsem s nějakou dobrou německou čokoládou, které tenkrát v Čechách na skladu ještě moc nebyly a když byly, my na to doma penízky neměli. Nebo možná měli, ale taťka byl odjakživa šetřílek. A tak sladkosti vozíval děda z Německa, kde na čas pracoval. Jezdíval domů jen jednou za čas a každý víkend s ním se na mě podepsal, do výšky jsem sice moc nerostla, kupodivu ani do šířky, jen ty tvářičky jsem měla hezky oplácaný.

 Babička mě doma vítala nejen s čokoládou, ale i s prstem na rtech.

 „Pssst, ať neprobudíš překvapení.“

 To bylo radosti, když jsem na gauči spící překvapení uviděla! Bylo černý jak mour, vešlo se mi do dlaní a ze spánku pískavě oddechovalo. To se ví, že za takových okolností jsem zticha zůstat nemohla, projevovala jsem radost tak vehementně, až se mrňous probudil a začal kňouravě plakat.

 „Stýská se mu po mamince, víš?“ Poučili mě.

 A tak jsem se rozhodla, že když už ho odnesli mamince, budu mu dělat sestřičku, sourozence jsem neměla a moc jsem si je přála.

 „Mámu nepotřebuješ, pejsku, já taky žádnou nemám a obejdu se bez ní.“ Šeptala jsem mu do dlouhatánských ušisek a pejsek naříkal o to víc, jak by ne, tahala jsem ho za ocas.

 Moje malý miminko se jmenovalo Fin a byl to dlouhosrstý jezevčík. Nožky se mu pletly, jak lítal pořád sem a tam a všechny broumovské děti se do něj zamilovaly a nosily mu kostičky od oběda obalené velkými vrstvami masa, že jsme měli o obědy vystaráno málem i my a chodily ho venčit. Jen když jsem přijela já, žádné cizí dítko se ho nesmělo dotknout, byl přece můj, dostala jsem ho k svátku, heč!

 Finda postupem času rostl, už neplakal, když vyskočil na gauč a pak nemohl dolů, už to sám zase seskočil. V polích skákal jak srna a ulovené myši hltal na jedno polknutí, sousedovi slepice honil s náramnou chutí a byl na svou odvahu hrdý. Ale my jsme věděli, že je to všechno trochu jinak a že kdyby se jediná slepice proti němu otočila čelem, stáhne ocas a popeláší domů závratnou rychlostí.

 Jednu neděli jsme jeli k tetě Božce a Fin jel s námi. Když měl čekat u hřbitova, rozplakal se a nám se nad ním tak ustrnulo, že jsme u něj dokonce měnili stráže. U tety Božky si pak troufnul i na kočku, ale ta tenkrát měla koťata a bránila je vlastním tělem, dostal přes čumák drápkem, že se dalších několik let kočkám obezřetně vyhýbal a když jste na něj zasyčeli „čičí“, zalezl pod nejbližší postel.

 A pak začal z ničeho nic růst jako z vody, nohy na jezevčíka beztak dlouhé se mu protáhly ještě víc, čumák tak nějak zakrněl a na zadečku mu srst zkudrnatěla, prostě vypadal jako voříšek. A jak by ne, časem se nám to opravdu potvrdilo, že tatínek nebyl nejspíš ten, kterého jsme měli uvedeného v jeho papírech, ale že se prostě stala chyba a Fin je prostě obyčejný nečistokrevný pejsek s papíry. Děda ho tenkráte bránil vlastním tělem, když nám člověk, od kterého jsme Fina koupili, nabídnul, že můžeme dostat nové štěňátko a že Fin může být utracen.

 Fin nám prostě zůstal a naučil se spousty povelů, za plátek šunky byl ochotný udělat i kotrmelec!

 Já jsem pomalu rostla a pejsek se mnou. Oblíkala jsem ho do maškarních kostýmů, většinou za princezny, vozila jsem na něm svoje panenky, foukala mu do očí a všemožně ho trápila a on všechno trpělivě snášel. Co jsem taky byla já oproti tetině Aidě, kterou jsme hlídali, když byla teta Maryša na operaci kyčle. Fina pořád otravovala, aby si s ní hrál, kradla mu z misky jeho večeři a Fin byl do ní zamilovaný, ačkoliv byla po sterilizaci a nosila kalhotky s vložkou. Díky ní se naučil sežrat téměř cokoliv, jen lentilky v obalu mu moc nejely, na ty byla frajerka Aida, která se touhou po nich naučila i čumákem otevírat obal. Fin byl pak moc smutný, když si milou Aidičku panička odvezla a když jsme mu o pár let později prozradili, že Aida už není, plakal.

 Hraní s pannami mě bavit časem přestalo a vyhledávala jsem spíš děti, se kterýma jsem hrávala na schovávanou. Když jsem občas pikala, vzala jsem si na pomoc při hledání Fina a on se od té doby stal zároveň i „policejním čmuchacím“ psem. A když náhodou pršelo, hráli jsme na schovku spolu sami doma, nechala jsem přivřené dveře do obýváku, vylezla třeba na skříň, zavolala na Fina a on mě spolehlivě našel a pak se radoval z odměny.

 Krásný časy s ním ale rychle utekly a on pomalu stárnul. Já už taky do Broumova nejezdila každý víkend a když jsem se začátkem roku 2006 do Broumova přistěhovala, na Finovi bylo znát, že je to stařeček. Léta onoho roku se nám zatoulal, došly mu síly a my ho našli až po dvou dnech ležícího v bezvědomí na jedné opuštěné zahradě nedaleko vily, kde bydlela moc krásná fena a on jí miloval. Ten výlet ho stál zdraví, dlouho se znou učil chodit a když už se naučil, bylo vidět, že ho každý krůček bolí. Já se z Broumova na rok odstěhovala na Moravu a posléze do Prahy a neviděla Fina několik měsíců. Když jsem potom přijela, už téměř neviděl a neslyšel, až když jsem si před něj klekla a on mě ucítil, začal se radovat.

 Letos zjara se stávalo, že v bytě, kde žil celý svůj život, zabloudil a pak plakal za almarou, protože nemohl najít cestu zpět. Každým dnem se jeho zdravotní stav zhoršoval, málo jedl a celé dny prospal.

 Jednu sobotu jsem se rozhodla, že do Broumova pojedu. Cestou mi ale přišla zpráva, že mě už můj pejsek nepřivítá. Snad na mě čekal a nedočkal se, jisté je to, že po ranním záchvatu vyčerpáním usnul a ve spánku jeho srdíčko přestalo pracovat. Já přijela k vykopanému hrobu a naposledy se s Finem pomazlila, vypadal jako by spal, jen byl studený a ztuhlý. Babička zavzpomínala, jak nám kdysi skákával přes záda i na to, jak jsem ho trápila a přece mě měl nejradši ze všech, my jsme si s dědou bez v tu chvíli zbytečných slov dali na jeho památku sklenku slivovice a tělo pejska, který už dávno pro nás nebyl zvířetem, ale členem rodiny, tím vytouženým bráškou, zasypali květinami a hlínou.

 

  Fin von FuchsBach zemřel 14. 7. 2007. Bylo mu 14 let, jeden měsíc a jeden den.


 Náš milý Fine, ztráta Tebe bolela a nejspíš bude bolet ještě dlouho, když budeme chodit po bytě a dávat pozor, aby ses nám někde nepřipletl pod nohy, necelých patnáct let s Tebou bylo krásných, znamenal jsi pro mě symbol dětství…prostě a jednoduše…jednou se tam nahoře sejdeme…