Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snad každý člověk se snaží obhajovat svoje činy a to jak minulé tak ty, které chce spáchat. Nejinak je tomu i u tak závažného tématu jakým je sebevražda.

K sebevraždě člověka povětšinou nedovedou filozofické úvahy, těmito úvahami si pouze dotyčný obhájí tento čin především ve vztahu ke svému svědomí - to vychází z toho, že člověk se vždy snaží dělat "správné věci", snaží se najít pravdu, dobro, ideál.

Skutečných důvodů pro sebevraždu může být několik.

Nejčastější příčinnou sebevraždy v našich podmínkách je tzv. (můj výraz) emocionální sebevražda. Tu člověk spáchá v případě neúspěchu, prohře, či zklamání. Povětšinou v osobním životě, při ztrátě zaměstnání, při neúspěchu ve výchovně -vzdělávacím procesu, atd. Člověka k ní vedou emoce, pocity - pocit zbytečnosti, ztráty "smyslu života", atd.!

Dalším druhem sebevraždy je tzv. biologická sebevražda. Ta je způsobena obvykle nemocí a to buď psychickou (která může býti i dědičná (dědičné sklony sebevraždy - například Ernest Hemingway) anebo fyzickou - například bolest daná některou nemocí (rakovina), či zraněním.

Sebevražda může být způsobena i strachem z budoucí bolesti, strachem z bezmocnosti, ikdyž to spíše souvisí s minulým bodem. V souvislosti s biologickou sebevraždou se často hovoří o euthanasii - což je sebevražda s asistencí - která má zajistit bezbolestný a rychlý průběh aktu, především u pacientů, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a trpí nesnesitelnými bolestmi.

Třetí důvod k sebevraždě je ideologická sebevražda. Ta má dvě podskupiny a to vražda ve jménu ideologie - tzv memeticko-genetická sebevražda a sebevražda jako revolta vůči systému.

Sebevražda memeticko-genetická je sebevražda, která slouží k přežití a uchránění memů popřípadě genů. Jako příklad můžeme dát kamikadze - kdy pro svoji ideologii dokázali tito lidé skákat s bombami po tanky, sebevražedně navádět letadla a torpéda na cíl, atd. V dnešní době memeticko-genetickou sebevraždu můžeme vidět například u Islámských fundamentalistů, či v amerických filmech, kde se hrdina klidně obětuje ve jménu tzv. "svobody" či rovnou ve jménu lidstva! Jako příklad, kdy člověk chrání geny může být třeba německý polní maršál Erwin Rommel, který spáchal sebevraždu, protože jinak hrozilo, že kromě něho bude popravena (popřípadě perzekuována) i celá jeho rodina včetně jeho potomků.

Sebevražda jako revolta proti systému je v podstatě vyjádřením nesouhlasu vůči systému, ve kterém dotyčný žije. Často se nejedná o opravdovou sebevraždu, ale pouze o snahu o únik o snahu poukázat na problém. Jako příklad může být například Jan Palach. Revolta proti systému formou sebevraždy může být docela účinnou formou, zároveň ale může vést k přesnému opaku - k ideologickému upevnění stávajícího systému, kdy toho systém dokáže náležitě propagandisticky využít. Systémem zde myslím především stát, ale zrovna tak to může být rodina, okruh přátel, společnost v zaměstnání, atd. I když u posledně jmenovaných se jedná spíše o emocionální sebevraždy.

Sebevražda je motivována snahou změnit společnost, jejich hodnoty (například morální) v podstatě se jedná též o memetickou sebevraždu, akorát s tím rozdílem, že se nesnažíme sebevraždou přímo něco dokázat ale snažíme se spíše o to dát motivaci jiným osobám například k hromadné revoltě proti systému.

Nyní se dostáváme k bodu, co dotyčnému sebevražda přinese. To vyplývá z předchozí. Každopádně se dá říci, že dotyčnému člověku přinese užitek - resp. je motivována snahou o užitek, stejně tak jako snaha jakéhokoliv člověka je pouze snahou o maximalizaci svého užitku. Užitek nemyslím z materiálního hlediska, ale především z duchovního. Hlavním užitkem člověka je především víra v to, že to co dotyčný dělá je to nejlepší co může udělat. Tedy například zemřít pro ideologii (demokracie, náboženství, atd.),či pro svůj národ nebo rodinu.

Avšak i emocionální sebevražda či biologická sebevražda je sebevraždou s motivem maximalizace užitku. Dotyčný předpokládá, že užitek v dalším životě bude negativní - tj. počet negativních věcí, zážitků, překoná počet pozitivních zážitků.

Sebevraždu sice přinese nulový užitek, avšak nulový užitek je stále více, než nenulový záporný užitek. Dá se říci, že sebevražda zbaví člověka všeho negativního, avšak i pozitivního. Dalším důvodem může být únik od problému, či únik z reality, s podvědomým přesvědčením, že smrt nebude horší, než to co je. Částečně člověka může motivovat i neznámo, čímž smrt zajisté je!

Teď se dostáváme k tomu, co sebevražda přinese jiným. Pokud se jedná o ideologickou sebevraždu pro systém, tak ta může mít pro systém kladný užitek - viz. například kamikadze, či Islámští fundamentalisté. Tuto sebevraždu systém minimálně toleruje, nebo k ní dokonce navádí. K tomu například mohou sloužit propagandistické filmy (v podstatě téměř každý film něco propaguje) o hrdinech, kteří se obětují ve jménu lidstva národa, či myšlenky, nebo jiné ideologické zdroje (knihy - Korán, Bible, atd.). Avšak pokud se jedná o jiný typ sebevraždy, tak tato má pro systém negativní následky. Pokud spáchám sebevraždu, poškodím tím stát minimálně tím, že mě 20 let vychovával a poskytoval ochranu, což ho stálo nemalé prostředky. Tyto prostředky by chtěl stát pochopitelně zpět, přičemž očekává, že po skončení studia budu dále pracovat pro systém a vytvářet statky, nové občany a tím budu zlepšovat stávající systém. Dále tím poškodím rodinu a přátele (alespoň doufám). Ty ze mě nemusí mít užitek ve formě materiální, ale spíše ve formě duchovní. Díky duchovnímu užitku státu z občana stát netoleruje ani sebevraždy biologické - i když by z nich zajisté měl ekonomický užitek. Oproti ekonomice se tu staví myšlenky morálky, dané již z minulosti například křesťanstvím.

Pokud spáchám sebevraždu ideologickou, avšak tato ideologie není v souladu s ideologií systému, poškodím tím rozhodně tento systém. I když i zde se dají nalézt výjimky, například pokud spáchám sebevraždu proti režimu, režim to může propagandisticky překroutit a nakonec z toho bude mít užitek - to nabízí úvahu, že například o některých sebevražedných útocích (ale nejenom o sebevražedných) může systém již předem vědět, avšak nezakročí proto, protože tímto útokem bude moci zahájit své utužování systému (no přeberte si to jak chcete, ano správně, jedná se o USA). - pozn. Na okraj.

Pozn. - Pokud nebude jinak uvedeno, hovoří se v dalším textu o emocionální či biologické sebevraždě!

Každopádně platí, že sebevražda, která je pro systém (teď myslím především stát) negativní, čili ho poškozuje, je v podstatě chybou tohoto systému. Systém špatně vychoval člověka, resp. vychoval ho tak, že ten pro něj nepracuje, nebo dokonce jde proti němu! Pokud je počet sebevražd v systému přijatelný, nemusí se jednat o problém, avšak, pokud počet sebevražddosahuje velkých čísel, stane se problémem ohrožující existenci systému. Díky tomu se stát, náboženství a většina ideologií snaží o to, aby sebevraždy nebyly na denním pořádku.

Z předcházejícího plyne, proč je člověku rozmlouvána sebevražda rodinou, přáteli nebo například státem (reprezentovaným třeba policií a hasiči, kteří Vás přemlouvají, abyste z toho mostu neskákal). Zde by si ale měl člověk uvědomit, že každý člověk dělá vše jenom pro sebe (vychází ze žebříčku hodnot - na vrcholu žebříčku hodnot může být například ideologie - morálka nebo požitek, slast (hédonismus)), to znamená, že by neměl brát ohledy na ostatní lidi při realizaci sebevraždy. To však drtivá většina lidí, kteří se chystají spáchat sebevraždu nechápe. Pokud je člověk materialista (jako já), měl by si uvědomit, že po smrti ho už nic nebude trápit - čili ho nebudou trápit ani výčitky svědomí v tom smyslu, že doma nechal nezaopatřenou rodinu, že sousedovi nevrátil vrtačku, že nestihl očesat strom na zahradě, atd. Díky tomu nemá ani smysl psát "dopis na rozloučenou", avšak stejně ho většina sebevražedníků píše. Člověk se tímto dopisem opět snaží o obhajobu svých názorů - snaží se o to nejlepší z hlediska svého svědomí, avšak po smrti už svědomí ani vědomí není, takže člověk nemůže mít ani výčitky svědomí - výčitky z toho, že něco udělal špatně - tento dopis má smysl pouze pokud svojí smrtí chce člověk rozšířit ideologii, nebo chce narušit stávající systém. Při emocionální sebevraždě se však člověk chce zbavit problému, nechce rozšiřovat ideologie, memy (alespoň v ideálním stavu - skutečná sebevražda je často kombinace několika typů sebevražd), proto psát dopis nemá smysl!

Člověk asi v duchu stále doufá, že po smrti existuje posmrtný život, či se bojí stále hluboce zakořeněných dogmat, daných nejenom křesťanstvím, které nás stále straší a kterým jsme stále velmi ovlivněni. Velmi zajímavě to mají vyřešena i východní náboženství, která nám říkají, že sebevraždou se nic nevyřeší, ba naopak! V příštím životě budeme mít horší Karmu! I když na druhou stranu dle mého skromného názoru mají východní náboženství s myšlenkou snižování materiálních a duševních potřeb právě dost blízko sebevraždě. Jak se dají maximálně snížit fyzické a duševní potřeby? Právě sebevraždou, kterou bych přirovnal k absolutnímu vyhasnutí - k NIRVÁNĚ.

Samozřejmě nemohu vyloučit, že neexistuje posmrtný život, že neexistuje Poslední Soud, ale z globálního hlediska nemohu vyloučit nic! Zrovna tak nemůžu vyloučit, že ve skutečnosti vůbec neexistuji, že vše kolem mě je fikce, nebo, že celý můj život je jeden velký sen. Pro mě tento předpoklad asi stejnou pravděpodobnost, jako vize posmrtného života, čili pravděpodobnost limitně se blížící 0 procentům. Pokud bych chtěl přistoupit na vizi posmrtného života, musel bych radikálně změnit celou svoji logiku a to prostě nejde. Každý člověk si musí stanovit nějaké axiómy, ze kterých při přemýšlení vychází. Těmto axiómům musí věřit a nesmí o nich pochybovat, jinak se nikam nedostane. Dostane se snad člověk někam, pokud přemýšlí o tom, jestli to co vidí ve skutečnosti je? Resp. pokud tomu, co vidí nevěří? Každý člověk nutně věří!

Nyní přejděme k obecným obhajobám toho, proč nespáchat sebevraždu. "Člověku byl život dán a proto si ho nemá právo vzít". To je typické dogma, stejně tak mohu říci, že "Člověka se nikdo neptal, zda se chce narodit, má tedy právo svůj pobyt zde přerušit" a má to asi stejnou váhu. Dalším argumentem je "Bude lépe", zrovna tak ale může být hůře, dokonce tak hůře, že člověk dojde do toho stádia, kam nechtěl - do stádia absolutní bezmoci, kdy už ani není schopen sebevraždu spáchat a pouze trpí. "Už to nepůjde vzít zpět". To je pravda, avšak chyba je pro člověka špatná pouze v tom případě, pokud si ji uvědomuje - což v tomto případě nehrozí. "Poškodíš tím lidi, kteří Tě mají rádi" to je pravda, opět jde ale o to, zda člověk žije přítomností, nebo budoucností, po smrti už ho to opět trápit nebude. "Někteří lidé jsou na tom mnohem, ale mnohem hůře, než ty, ty máš … oni nemají ani to, jsou na tom zdravotně hůř, atd.". To však je opět populistický argument. Člověk se má vždy rozhodovat dle svého názoru a ne dle jiného názoru. Pro někoho nemusí být důvodem k sebevraždě ani mučení, hladovění, těžká nemoc, vážné zranění. Někdo by prostě nespáchal sebevraždu nikdy. Takovým lidem se nedá nic vytknout, ale dá se něco vytknout jiným lidem - lidem, kteří přišli relativně o málo ve srovnání s jinými, avšak je to pro ně důvodem k ukončení života? Každý člověk se má rozhodovat dle sebe a ne dle jiných - právě vlastním názorem ukazuje, že má svobodnou vůli, že pouze neplní příkazy jiných.

Nyní přejdu k tématu, proč relativně "málo" lidí spáchá sebevraždu? To je jednoduché a vychází to z evolučních a memetických teorií. Jednoduše, pokud byl v minulosti nějaký gen, který nutil člověka k sebevraždě, tak tuto sebevraždu spáchal a to pravděpodobně dříve, než stačil své vlastní geny rozmnožit a díky tomu se tyto geny pomalu, ale jistě z populace vytratily. Totéž v případě memů. Pakliže byl mem, který nutil člověka spáchat sebevraždu dříve, než se stačil rozmnožit, tak to dopadlo podobně jako v případě genů - mem z populace vymizel. Pokud existoval gen nutící člověka spáchat sebevraždu po rozšíření, ukázal se nejspíše jako málo průbojný. I dospělí lidé totiž plní nezastupitelnou úlohu ve společnosti - jsou nositeli nezastupitelných informací, kterými vzdělávají mladší generaci, učí je! Pokud tedy tito lidé nejsou, společnost zaostává vůči jiným společnostem. V konkurenčním boji pak společnost zaniká, vymírá a myšlenky na sebevraždu jako "správnou věc" se opět vytrácejí. Shrňme to do jedné věty - Sebedestrukční geny a memy jsou v nevýhodě oproti "normálním" genům, proto je jejich výskyt relativně malý.

Pokud člověk chce spáchat sebevraždu, avšak nespáchá ji - například si to na poslední chvíli rozmyslí - tak se jedná nejspíše o to, že u člověka zapracoval kontrolní mechanismus. Tím je například pud sebezáchovy - strach. Člověk má strach, má strach ze smrti, jelikož o ní nic neví a když člověk o něčem něco neví, bojí se toho, má z toho respekt. Zrovna tak se člověk bojí bolesti, bolesti, která by mohla by mohla být spojena se smrtí (dnešní poznatky vědy ukazují, že smrt je spíše krásná, než bolestná, v mozku se vylučují látky jako endorfiny, které mají až 100* vyšší účinek než syntetické drogy jako LSD). Dále člověka sžírá vnitřní pocit prohry, člověk nerad prohrává (opět vychází z evoluce a z ničeho jiného - člověk, který bude rád prohrávat nic nedokáže, nerozmnoží své geny, ani memy, že?), proto se často nakonec rozhodne bojovat a sebevraždu odloží na neurčito.

Existuje ještě jedna možnost, kdy člověk nespáchásebevraždu, ačkoliv říká, že ji chce spáchat. Zde se však pravděpodobně nejedná o to, že by člověk chtěl spáchatsebevražd, ale spíše o "psychické vydírání okolí", kterým se dotyčný snaží něco získat - pochopení, lásku, apod. Jedná se v podstatě také o revoltu vůči systému. To se však netýká tohoto tématu.

Nuže, má tedy člověk právo spáchat sebevraždu? Z mého subjektivního hlediska, o kterém si však myslím (nejspíše si každý myslí, že je objektivní, avšak člověk je vždy pouze subjektivní), že je objektivní z hlediska celku (z hlediska Boha či nějaké transcendentní podstaty světa), musím říci, že určitě ANO. Pakliže však bude chtít spáchat sebevraždu nějaký mně blízký člověk, budu se mu to snažit pravděpodobně rozmluvit. A to proč? Protože jsem "sobec", stejně jako všichni lidé a snažím se o maximalizaci svého užitku - z blízkého člověka mám pochopitelně užitek (kladný), pakliže dotyčný zemře, tak z něj budu mít minimálně nulový užitek, ale pravděpodobně užitek záporný - daný smutkem, zármutek, a dalšími negativními emocemi.

Každopádně sebevražda musí být svobodné rozhodnutí každého člověka, dané jeho subjektivním viděním problému. Následky tohoto činu nepůjdou vzít zpět (odpovídá si za ně každý sám), avšak případná chyba již člověku nebude vadit - protože mu již nebude vadit nic. Člověku totiž nevadí, že dělá chyby, ale vadí mu, když si chyby uvědomuje - pocit viny. Tento pocit však člověk již po smrti mít nebude (pakliže věříme stávajícím poznatkům vědy).

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA